Reklama
 
Blog | Kristýna Sedláková

Stmívání vyhloubená v kameni

Je to už několik let, co jsem od maminky dostala tu knížku. Tmavě červený obal, Levné knihy, jméno Skácel, které se mi jen matně vybavovalo z učebnic literatury. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že na výročí jeho úmrtí budu posmutnělá zapalovat za oknem svíčku, nejspíš bych se byla velmi smála.

Vlastně ani nevím, kdy k tomu přesně došlo. Dlouho ta kniha ležela bez povšimnutí na stole, kde akorát chytala prach a upoutávala pozornost mojí maminky, která jen smutně chodila okolo. Jednoho dne to nevydržela a svojí dceři (v největším rozmachu puberty) přečetla báseň Kdo se vejde na housle. Tehdy jsem se velmi bavila tím, že mi vlastní matka předčítá v mém vlastním pokoji nějaké pochybné verše, ale po čase jsem se – bůhví proč – ke knize dostala sama. A četla jsem.
 
Nejdřív mi na ní učarovalo, že skoro ničemu nerozumím. Že jsou v ní tak prosté a jasné obraty, až to pro mě postrádalo smysl a nějakou hlubší podstatu. Jako sotva patnáctiletá (??) jsem byla zvyklá hledat podstaty a závažné myšlenky ve všem. Zažívala jsem silné vášně a myslela si, že podstatou všeho je být velmi a šťastně zamilovaná. V jiných chvílích jsem zase byla přesvědčená, že podstatou mojí existence je hrát na klavír (tyto chvilky budiž mými vlastními rodiči označeny za světlejší). V těch tmavších chvílích jsem však docházela jen k tomu, že smyslem všeho je narodit se a o chvíli dál zase umřít. Nastoupit a o kousek jinde vystoupit. Nadechnout se – vydechnout.
 
Nutno bez nad sázky říct, že Skácel mi změnil život. Byl moje první a doživotní láska, jako první pod mojí peřinou a v myšlence při pohledu z okna. Smuténku jsem během pár týdnů znala zpaměti a jako správná dospívající dekadentní dívka ji se slzami v očích recitovala za podzimních večerů hrnkům s čajem. Začala jsem psát poezii. V podstatě se jednalo o přeskupování slov ze Skácelových básní do nových shluků, vypadajících jako vlastní tvorba. Poté, co mi Ludvík Kundera jako předseda jisté literární soutěže řekl něco v duchu: "Talent máte, ale je to Skácel.", jsem s psaním i se Skácelem jako správná dekadentní dospívající dívka skoncovala, nazlobená na celý svět a na Něj nejvíc.
 
 
Asi před dvěma týdny, když jsem v noční košilce pátrala zrakem po knihovničce, kterou knížku si vezmu s sebou před usnutím do postele, mi padl pohled na ošoupaný hřbet souborného vydání básní Jana Skácela. S mírnou nedůvěrou jsem po ní sáhla a četla opatrně (- pomalu, pracně, aby vydržely) – jako když se po mnoha letech setkáte s dávným přítelem a s rozmyslem volíte slova tak, aby se všechno nepokazilo hned při prvním setkání. A znovu je to tady – ten zvláštní a nepopsatelný pocit toho, že někdo pojmenovává věci, které vy sami máte jen v hlavě. Že s nimi někdo zachází jako s porcelánovými hrníčky po babičce. Jako japonský básník, který sám nechává vítr, aby psal jeho verše. Jako japonský básník, který se nedopatřením narodil na jižní Moravě. 
 
Včera to bylo devatenáct let ode dne, kdy Jan Skácel zemřel. Když jsem večer pila čaj a přes plamínek svíčky koukala do tmy za oknem, přemýšlela jsem, jestli si vzít knihu před sebe a znovu osahávat zrakem básně jednu po druhé. Místo toho jsem ale po chvilce svíčku zhasla a šla spát. Hodiny tikaly, za oknem foukal vítr, za zdí sousedé sledovali televizi, kousek ode mne oddychoval bráška. A s vědomím, že tohle všechno uměl někdo pojmenovat tak, aby se vzduch ani nepohnul, se hned spalo líp. 
Reklama