Je mi pod psa. Lituju se a smrkám a fňukám. Piju zázvorový čaj s medem a ani ta podzimní vichřice, která dole na ulici ohýbá důchodce venčící psy, mě netěší. Vypínám si telefon a plačtivě prohlašuju, že se nebudu nikoho doprošovat, že si přece vystačím sama. A stejně. Je něco po deváté, mlha přede mnou, mlha za mnou. A ve mně.
Říká se, že my holky někdy druhým vyčítáme, když na nás nepoznají něco, co strašně chceme, ale nikomu neřekneme. Možná to tak je. Přeju si být objata, pohlazena, opečovávána, malá, schoulená, usnout se slzami na tvářích a ráno se probudit s úsměvem do nového dne.
No jo, kdyby to. Plácám se na místě a nevím kudy kam. Druhým vyčítám to, za co ve skutečnosti můžu já. Ve mých úzskotlivých stavech mi nikdo nerozumí, nikdo mi nechce rozumět, všem jsem na obtíž, nikdo o mě nestojí – a když, tak beztak jen proto, že je mě dotyčnému líto.
Jsem sakra komplikovaná holka a jsem zvědavá, jestli vůbec po tomto světě chodí někdo, kdo by po pár letech po mém boku neskončil závislý na nějakém uklidňujícím léku. Mám chuť si zahalit tvář a strávit zbytek života v klášteře, stranou všech, kterým jsem na obtíž.
—
A neříkejte, že tohle neznáte! Kdo nikdy nefňukal sám nad sebou (a nad dále se odvíjejícími dojemnými scénami v televizi – nemocným kotětem – babičkou a dědečkem držícími se na procházce za ruku – rozlitým mlékem/čajem/vínem – brečícím dítětem – opilým dědouškem potácejícím se ve světle pouliční lampy – špinavými kalhotami – kvíkajícím morčetem), snad nikdy ani nebyl. Není nad to se jednou za čas řádně politovat, zrudnout a zflekatět (nesnášet sám sebe při pohledu do zrcadla), nikdo jiný to za nás neudělá.
(Tak.)