[Maminka tvrdí, že je to tím, že jsem se na podzim narodila. Přítel říká, že jsem nostalgická – stejně tak jako podzim. V každém je kousek pravdy – ale kde je ten zbytek?]
Obvykle když se někoho zeptám "Máš rád podzim?" slýchávám odpověď "Mám rád babí léto, ale nesnáším, když je to odporný šero, kdy se člověku nic nechce." Já mám ráda babí léto, ale to odporný šero mám možná ještě o něco radši. V takových chvílích se mi chce všechno.
Mám pocit, že taková období, kdy není jen hezky, ale jsou jasně vidět i ty stinné stránky počasí, které zalézají pod kůži, jsou lidem blíž. Že se nám víc zarývají pod kůži, možná právě svojí hrubostí, která je všudypřítomná: při pohledu na rozorané pole, mrtvé myši podél cest, při dotyku hroudy hlíny na studených dlaních. Podzim se nás daleko víc dotýká, víme, že brzo přijde zima, a teple se oblékáme, i když venku svítí slunce, jako bychom tušili, že se za tou krásou venku skrývá vlezlý chlad a studený vítr.
Nesmírně ráda mám chvíle, kdy se podvečer vrátím z procházky, rozcuchaná větrem a celá prokřehlá, doma si uvaříme čaj a povídáme si, případně spolu mlčíme v té posvátné chvilce, kdy nás to nenutí něco dělat, ale jen vnímat, že to tak JE. Studené podvečery, kdy se brzo stmívá, daleko víc nutí být pohromadě, spolu.
Vlastně všechno tohle, co píšu, je jen marná snaha o zachycení toho, jak to ve skutečnosti cítím. Vlastně mi připadá, jako by podzim byl literárně nezachytitelný – možná taky pro množství odstínů, které má. A já ho mám ráda takový, jaký je – od babího léta, sbírání kaštanů , pouštění draka, přes hroudy hlíny na rozoraných polích, všechnu tu krutost, která se válí podél cest, až po propršené dny, kdy přes mlhu nevidíme na špičky vlastních bot.
Podzim je nám blízko, bez masky; je syrový, drásá nás, cuchá, chladí. Vidíme se v rozoraném poli, kde ještě nedávno rostlo sluncem vypálení obilí, v trsu jeřabin, v prázdném pichlavém domečku od kaštanu, v doutnajícím popelu i v šedém nebi, po kterém běží mraky tak rychle, jako by se ani nestačily dívat okolo.
Podzim je na dotek.