(Jedenáctého září devatenáct set osmdesát osm se to stalo. Prý bylo tehdy krásně jako v létě a mamka už skoro měsíc přenášela. O půl paté odpoledne jsem se rozkřičela. A dnes už jenom mlčím.)
"A kdy bude svatba?" tahá mě babička za obě tváře, až mi na nich zůstávají červené fleky.
"Kdepak já a miminko, já už si počkám, až budu babička," odpovídá mamka na otázku, jestli si nechce pořídit potomka, když už jí ti její odrůstají.
A já se mezitím k smrti ráda šťourám klacíkem v blátě, nepřítomně zírám na hvězdy nebo tančím v prázdných vlakových kupé. Někdy mám pocit, že si ze mě svět zatím jen krutě utahuje, a že to Doopravdy čeká někde za rohem, zatímco já se nedívám pořádně. Že někde poblíž NUTNĚ musí ležet podrobný návod na to, jak v životě postupovat. Jinak to snad ani není možné.
"Už seš velká. Ale pořád seš moje." hladí mě mamka po vlasech. Jsem lehce přiopilá, bývalí kamarádi z gymplu si vzali do hlavy, že mě uvidí dělat ostudu aspoň teď, když jsme odmaturovali, když už se jim to během studií nezadařilo. A je mi najednou ze všeho tak smutno.
Z mladšího brášky, který si před zrcadlem mačká pupínky a začal se vonět; jako by to bylo včera, kdy jsem mu pokládala panenku Barbie vedle bílé peřinky a tenké nožičky s nápisem SEDLÁK krátce poté, co ho tatínek dovezl v chumelenici z porodnice.
Z maminky, která mi ve Španělsku několikrát se slzami v očích říkala, že se musí pořádně dívat, protože už se tam nikdy nepodívá, zatímco já mám všechno před sebou. (A KDE??)
Z taťky, který čím dál častěji stává na balkóně a kouří, smrdí mu nohy a nevidí, jak mamka brečí nad jejich fotoalbem. (DVACET let starým..)
Je mi smutno za všechny, kterým je smutno, lituju se (i je) a pojídám dort, z jehož svíček se mi podařilo sfouknout sotva polovinu.
—-
Už je dost pozdě. Sedím v poli kus za městem, dívám se, jak krajinou jede vlak a představuju si, že je to vesmírná loď plující prostorem. Brečím – ale jen trochu – a snad poprvé se nebojím sama potmě. Jsem už velká holka.