Těší mě, když se někomu poté, co řeknu, že bydlím v Boskovicích, vybaví jako první festival Unijazz pro židovské město. Bohužel nejčastěji si každý naše město spojí s Westernovým městečkem. A podruhé bohužel: dnes už několikátý den nepříjemně poprchává a není ani zdaleka tak "fesťákově", jako se to zatím většinou dařilo. A i přesto vám ani při krátké procházce po náměstí neunikne, že je něco jinak. I přesto se několik tisíc lidí sešlo v okolí Boskovického zámku, hradu, skleníku, letního a obyčejného kina, židovského města; parkem před skleníkem se rozlila vůně ohně, piva, vonných tyčinek a grilovaných klobás; opět se našli odvážlivci, kteří okusili na nahých tělech zelenou vodu v leknínovém jezírku před zámeckým skleníkem.
Jdu se projít. Jen na moment. Na zápěstí nemám modrou pásku Unijazz, a tak to vypadá, že se nepodívám ani na jeden letošní koncert. Jen chci trošku nasáknout festivalovou atmosférou (a rychle si jít domů nabalit repelent, na který jsem zapomněla). Dlážděnou cestou k zámku proudí davy. S kelímky, s šátky, rozličnými barvami vlasů, pleti, šatů, tašek. Jediným pojítkem je ona dříve zmíněná modrá páska na zápěstí, a nebo, pro ty odvážné, i žlutá páska signalizující, že dotyčný po dobu festivalu přežívá v provizorním kempu zřízeném v dolní zahradě zámku. (Nutno také podotknout, že majitel zámku po dobu festivalu pro svůj vysoký věk a slabé nervy opouští město. Z oken ložnice má výborný výhled právě na dolní zahradu svého pozemku.) Po pár metrech mě zastavuje sympatická slečna, která mi anglicky chválí kalhoty. Na oplátku jí s úsměvem ukazuju na šátek, který má na hlavě (raději mlčky, neboť jsem v tu chvíli zapomněla, jak se řekne šátek anglicky). O kousek dál jsem svědkem dojemného požádání o ruku dvou postarších hippies nad krabicovým vínem. Potkávám známé, mávám, volám. Saju všechny ty vůně a zvuky bez ladu a skladu; a v noci budu teprve třídit. Abych zapadla do davu, kupuju si kelímek s nápojem, a ač se nepotácím, tvářím se dost vyjeveně na to, aby mě oslovovali další lidé. Ve skleníku ladí jazzová kapela, o kus dál opálený stařík hlasitě nabízí vařenou a solenou kukuřici.
Neodolala jsem a koupila si novou tašku. Můj milý už má ze mě proto legraci; maminka doma nadává, že prý už to nebude kam dávat. Mně se to líbí. Odcházím po hodině bloudění s přihlouplým úsměvem domů. Na dva týdny se rozloučit s vanou, teplou vodou, splachovacím záchodem, elektřinou, postelí s peřinami.
A ještě ten repelent.