Kuriózní brigáda. Na druhou stranu až příliš srovnatelná s napichováním rohlíků na rozžhavené bodce a následným vsunováním okečupovaného párku dovnitř. Kuriózní brigáda.
Na zámku provádím už druhý rok a letos konkrétně čtrnáctý den. Nevím, kdo z vás tuhle práci někdy vykonával. Ale mám teď, po dvou týdnech, pocit naprostého otupění, obroušených hran a při každé prohlídce jen vnímám rezonující skupiny hlásek, deroucí se z úst. Dost často mám nutkání se sama sobě smát. Dost často to nevydržím a sama sobě se směju. Ostuda a uvolnění zároveň. Tedy dilema.
Průvodcovský den začíná alespoň u nás na zámku vymetáním much a jim podobné havěti z oken. Tedy ne vymetání ven z oken, ale na lopatku. Potom se skládají papuče, kýchá se jako v alergologické ambulanci, vzápětí se odchází s gumovými rukavicemi na záchodky kontrolovat, v jakém stavu jsou z předchozího náletu poznáníchtivých občanů, a posléze se obrovským klíčem odemyká hlavní brána prvním nedočkavcům. Zabývat se sáhodlouhým rozdělením návštěvníků do mnoha a mnoha skupin by bylo možné, nicméně zbytečné. Ať jsou tací či jiní, stejně se ve stanovený čas sejdou před hlavním schodištěm (někteří ještě žvýkají svačiny a omluvně se usmívají, jiní konejší své miniaturní pejsky nacpané v baťůžcích) a o pár minut později drandí po leštěných parketách zámeckým interiérem.
Zvláštní na tom všem je především ta deformace, kterou průvodce během svojí brigády projde. Přicházíte vykonávat tohle zaměstnání s domněním, že je úžasné, a že jste vy sami úžasní, Vyvolení a ti nejlepší z nejlepších, kteří byly vybráni na tento jedinečný post. S hrdostí nosíte obrovské flaušové vesty s emblémem šlechtického rodu vlastnícího zámek. Maximálně první den. Prvním příznakem deformace je univerzální intonace. Zkuste se při příští návštěvě zámku zamyslet nad tím, jak univerzálně a přitom zdánlivě rozmanitě průvodce během výkladu stoupá a klesá hlasem. (Tadadadadadada tadada tada da tadada.) V tu chvíli vás coby provádějícího konejší, že z vás vychází zvuky přesně odpovídající vašim představám o výkonu tohoto povolání. Zkušení, znalí, sečtění, sebevědomí. Mladí, perspektivní. Při prvním zákeřném dotazu odborníka přes parkety se zarazíte, a ve chvíli, kdy začnete automaticky v místnosti A suverénně odříkávat text z místnoti B, jde do tuhého. U mě navíc v posledních dnech dochází k uvědomění si oddělení mého průvodcovského těla a mě samotné, číhající uvnitř. Při výkladu cítím brnění a slyším shluky hlásek, které se derou s patřičnou intonací ven, a moje vnitřní já se svíjí hysterickým smíchem. Možná se vám zdá, že to zbytečně dramatizuju. Možná ano, ale už to nevnímám. Dalším signálem toho, že byste měli s prováděním skončit, je totiž fakt, že už za žádnou cenu nejste schopni posoudit, jestli zámek/hrad, na kterém provádíte, je pěkný, nebo jestli si to jen namlouváte. Na dotazy svých blízkých: "Má cenu tam chodit?" nebo "Je to tam pěkný?" krčím rameny.
Den na zámku je asi třikrát delší než den obyčejný. Zpravidla tři- až pětkrát proletíte instalací se skupinkou návštěvníků (v zámeckém slangu muflonů). Čím blíže večeru, tím víc přeřeknutí musíte omlouvat stydlivými úsměvy ("Ludvík XIV. byl totiž velmi malý, neměl ani šedesát centimetrů." "Tato dvě sousoší jsou z mramoru, první z nich je Venuše s Amorkem a to druhé souloží je Amor a Psyché." "Růžový salonek je vybaven ve stylu osmnáctého století, je tedy rokový.") a tím víc musíte krotit své obličejové svaly, které mají tendenci tuhnout a vaše artikulační schopnosti redukovat na minimum. Když po páté zavíráte okna a vězníte mouchy, aby bylo ráno co vymetat, nevzpomínáte si, jak se jmenujete.
Ještě dva dny. Hlavně se usmívat a navnazovat další mladé perspektivní lidi, aby poslali svůj stručný životopis a s touhou vykonávat toto úžasné povolání se účastnili konkurzů, pohovorů a posléze vymetání oken a čištění záchodků. Ještě dva dny.
V podstatě není na co si stěžovat. Jsem šťastná. Protože fakt, že jsem schopná toto povolání kritizovat, je dostatečnou známkou toho, že jsem ještě schopnost soudu neztratila docela.
[A ještě vás poprosím, až vyjdete z instalace, sundejte si své zámecké papuče, zastrčte je patami do sebe a o patro níž vhoďte do těch proutěných košů. Děkuji.]