Moje babička patří k ženám, kterým se stále znovu daří chytat nejen druhý, ale i třetí, čtvrtý (atd.) dech. Zrovna se vrátila z výletu na kole a rozcuchaná jako zamlada s batohem na zádech téměř přiběhla od svého nového přítele. Je to zvláštní, ale setkání s vlastní, takřka sedmdesátiletou babičkou, mne vyčerpávají podobně jako dýchánky s úspěšnými a čerstvě zamilovanými kamarádkami. Náš dnešní sraz měl být dodatečnou oslavou začátku léta, babiččiných narozenin, mojí maturity a vůbec oslavou života. Babička celou akci řádně řídila a usadila nás do kavárny, kde na plné pecky vyhrávalo maďarské reggae a u vedlejšího stolu dva zavalití černoši kouřili kubánské doutníky. Objednaly jsme si kávu, babička předala obálku s odměnou za úspěšně zakončené střední vzdělání (aspoň v tomto okamžiku projevila náznak opravdové babičkovosti), kávu jsme vysrkly během chvilky a babička zapředla hovor o antikoncepci. Coby manželka gynekologa v těchto a podobných oborech nemá naprosto žádné zábrany, veřejná prostranství a větší společnost mnoha lidí nevyjímaje. A tak se stalo, že jsme bezmála dvě hodiny diskutovaly, babiččiny oči se střídavě zalévaly slzami, červenaly a bledly podle probíraných témat, a na závěr nám oběma zčervenaly tváře vinou několika panáků whisky, kterou babička s gustem objednávala pokřiky na číšníka přímo z křesílka, kde trůnila.
Babička má staré, suché ruce poseté pigmentovými skvrnami, vystouplé žíly, odrostlou trvalou a kůži pomačkanou jako nevyžehlená košile. Jezdí na běžkách, na kole, na lodi, cestuje a plánuje svatbu. Pije bílé víno. A běhá jako kamzík. Když mě v rámci střízlivění vyhnala nad město a jen nepatrně zadýchaná se usadila na lavičku vedle mě, řekla mi: „Když se smíříš s tím, že je to všechno na hovno, tak to pak není tak strašný.“
Tak takhle se to dělá.