Bylo nás celkem třináct, což předem značilo, že se bude jednat o výlet zcela výjimečný. Také z našeho počtu bylo lze zcela snadno odvodit, že není možné rozdělit se na dvě skupiny o stejném počtu. (Což později sehraje velkou roli, čtenáři, držte tento fakt v patrnosti.)
Vyrazili jsme z Brna přeplněným vlakem spolu s množstvím důchodců a jejich vnoučat, mladých dvojic, starých dvojic, vrásčitých kmetů s proutěnými košíky plnými okoralých jablek. V Moravském Krulmově jsme se vylodili, dodatečně se všichni se všemi přivítali a výjimečně jako jeden muž odhlasovali, že nevyužijeme místní hromadné dopravy a do dva kilometry vzdáleného Krumlova dojdeme po svých. Po modré značce – bez jakýchkoliv souvislostí s právě probíhajícími volbami.
V pořadí druhé hlasování proběhlo pár metrů před branami města, a toto se později projevilo jako výrazný milník našeho putování. Jít či nejít zhlédnout Muchovu Slovanskou epopej? Skupiny byly celkem tři: "Jít", "Nejít" a "Je mi to jedno". Výstavychtivých bylo více než těch, kdož měli názor opačný, a ti, kterým to bylo jedno, se zatím jen neurčitě tvářili.
(Nutno podotknout, že jsem se od začátku řadila k těm, kteří na výstavu jít chtěli, a to velmi. Před pár lety jsem v Krumlově byla se školou a v hlavě mi utkvěla vzpomínka na neuvěřitelně velké obrazy. Proto jsem se chtěla přesvědčit, že budou neuvěřitelné i teď, když mám o několik centimetrů víc – na výšku, v pase, přes boky i hrudník.)
Po hodinové prohlídce jsme před areálem výstavních prostor našli zběhlé členy naší výpravy, kteří dali před druhou polovinou výstavy přednost pivu za patnáct korun, chvíli s nimi poseděli, degustujíce rozličné buchty a koláče z domácích dílen zúčastněných. Po krátké přestávce jsme se opět napojili na modrou značku, a to směrem Ivančice. Již několik set metrů za Krumlovem se naše výprava rozdělila na dvě (nestejně velké) skupinky, z nichž přední se bavila házením kaštanů po sobě, zatímco druhá se hlasitě projevovala proti značně svěžímu tempu vedoucích jedinců. Výpravu krátce stmelilo zajímavé odpočívadlo v polovině dlouhého stoupání a asi kilometr vzdálené průlezky na jeho zdárném konci. Tam jsme se povozili, pohoupali, zahráli si na veverku a vydali se dál.
Ve zbývajícím úseku cesty se čím dál hlasitěji projevovala skupinka Zadních, kteří ke svojí nespokojenosti z výletu přidali ještě nespokojenost z absolvované výstavy. Tento spor, při němž se opět výprava rozdělila na dva (nestejně velké) tábory, vydržel výletníkům prakticky až dodnes.
Proto bych se ráda touto cestou zastala jak osobnosti, tak díla Alfonse Muchy, velkého to českého umělce, a vyhlásila nelítostný boj těm, kterých je sice víc, zato však chabých argumentů a nevlasteneckých srdcí.
(Po několika pivech a dalších rozličných nápojích jsme všichni zdárně dorazili do svých postýlek; toliko ke klidnému zakončení jednoho z nejlepších výletů, které jsem ve svých jedinečných pohorkách absolvovala.)