Vlastně to bylo všechno docela jednoduché. Po návrhu, abychom si ke společným kulatinám s maminkou daly výlet někam daleko, se všechno seběhlo tak rychle, až se mi zamotala hlava. Najednou jsme seděly v letadle a já se snažila zapomenout na svoji panickou hrůzu z létání – a především na to, že jsem o ní nikomu zavčas neřekla. Po ne zcela hladkém přistání nás ovanul ne teplý, ne dusný, ale neuvěřitelně horký vzduch. Zality potem jsme se dopravily až na určené místo a ve stísněném prostoru někdy k večeru vzhledem k podmínkám našeho tamnízo žití a bydlení propadly poprvé smíchu – tentokrát nepokrytě hysterickému.
Náš pokoj měl jediné okno, vedlo do světlíku. Světlíkem se, jak známo, všechny zvuky nesou velmi dobře. Proto jsme během jednoho a půl týdne měly tu čest seznámit se se zvuky pravé španělské soulože, divoké hádky dvou rozlícených francouzek, nočního intermezza na akordeon; jedinou cestou k pokojnému spánku bylo přebít světlíkové hluky hluky ventilátorovými.
—
"Platební karta mamka – kapsička s léky; Pasy + občanky – dvojité dno kufru; 100Euro + kopie dokladů – kapsička bundy (skříň)" (citace ze zprávy uložené pro všechny případy v telefonu)
… Aneb bezpečnostní opatření více než nutná. Než jsme do Barcelony odletěly, maminka strávila několik bezesných nocí u monitoru počítače a pročítala děsivé zážitky všech v Barceloně okradených turistů. A tak jsme si po všechny dny hlídaly ledvinky ukryté pod oděvy, před všemi potenciálními zloději se měly na pozoru tak velkém, až jsme je od jakýchkoliv projevů sympatií úspěšně odradily; zkrátka patříme k několika málo cestovatelům, kteří na web nepřipojí jako výstrahu svoje katastrofální zážitky s barcelonskou zločinností. (Ale že se tam krade, je zatracená pravda!)
—
Výlet do Barcelony jsme pojaly turisticky. Jednak proto, že se jedná o skutečný architektonický skvost, jednak proto, že mám vrozenou alergii na pláže, obzvláště ty písečné, na které si odvážíte vzpomínky domů jak ve vlasech, tak ve všech ostaních částech vašeho vybavení.
Metrem jsme vesměs nejezdily. A právě díky tomu jsme získaly ty nejsilnější zážitky, které se nám vryly snad ještě hlouběji než věže Sagrady Familia. K těm obzvláště zajímavým patřil například starší muž, sedící uprostřed chodníku. Na sobě měl košili a dvoje trenýrky, jedny z nich regulérně navlečeny na patřičných místech a druhé stažené ke kotníkům (na nohou polobotky). Pán měl nahlavě kšiltovku, na očích brýle, a aby se mu lépena chodníku vegetovalo, seděl na tlustém péřovém polštáři, který měl ze zadu podepřený skateboardem. (Pro zájemce: jedna z uliček Barcelonety. Jestli neumřel, možná tam sedí dodnes…)
Maminka se dojala, když jsme v parku de la Ciutadela spatřily ve velkém dřevěném altánu tančící postarší páry, spokojeně se usmívající a pokřikující na sebe v podvečerním slunci. Mě dojal mladý pár, který si ve věži Sagrady Familia vyměnil zásnubní prsteny. Obě nás dojal (a okouzlil) mladý muž s akordeonem, který přistoupil do metra, hrál a –pozor– nic za to nechtěl.
—
Nejvíc ze všeho mě však dojalo, když jsme se v typicky krásný večer vydaly pěšky na Montjüic a z plna hrdla zpívaly české a moravské lidové písničky jako za starých časů, kdy jsme spolu mandlovaly u babičky prádlo.
Když jsme po devíti dnech znovu seděly v letadle a při startu se křečovitě držely za ruce, řekla bych "Mami, mám tě ráda." Kdyby to neznělo tak falešně. A kdyby mi tolik nezalíhaly uši.
—
Z Barcelony mám v hlavě krásný zmatek. Nejsem schopná podat komplexní výklad o tom, co jsme kdy viděly. Vyskakuje to jedno přes druhé, vůně, barvy, zvuky, chutě.
Já se tam vrátím…
